Ti dva z 3DFA: Rozhovor s master trenéry Jakubem Wurzelem a Filipem Raptopulosem

Jejich pracovní a soukromé životy se dávno propletly tak, že ani nejde přesně pojmenovat, co jsou víc. Přátelé, kolegové, spojenci, rivalové, parťáci... Od všeho něco. Seznamte se, Jakub Wurzel a Filip Raptopulos, klíčové osobnosti 3D FITNESS Academy.

3DFA začala před téměř deseti lety. Jak se vám daří naplňovat vizi, kterou jste si vytyčili?

Jakub: Na začátku byla představa, že přineseme do sportu a fitness trochu zábavy, která se z tohohle světa vytratila. Že se budeme víc věnovat dětem a víkendovým válečníkům. Že je rozhýbeme a vrátíme jim radost z pohybu. Už je to 10 let, co jsme 3DFA zakládali. Teď o víkendu jsme měli kurz a certifikaci osobních trenérů a já tam ráno v 6:30 jezdil na kole s pocitem, že se těším. Že žiju svůj sen. To je krásný ne? Po deseti letech... 

A co ty Filipe, je to pro tebe stejné? Energie v téhle práci člověk vydá hodně, nabíjí tě to zpátky? 

Filip: Ano. Jsem pyšný na to, že jsme jediní, kdo u nás nabízí například mezinárodní certifikaci TRX. To nám dělá velkou radost. Předávat znalosti lidem dál. Někdo by třeba řekl, že máme zabitý víkendy, ale ten pocit, že vás poslouchá 30, někdy i 38 lidí to nás dělá pokornými a dává nám to smysl. 

Jakou nejhezčí zpětnou vazbu jste kdy dostali na svoji práci?

Jakub: Nejlépe si člověk pamatuje nejčerstvější zážitky. Ten můj je ze včerejška, kdy jsem si přečetl zprávu od účastnice víkendového školení osobních trenérů. Je opravdu na startu kariéry a v začátcích kurzu měla pocit, že mezi nás nepatří. Všichni jí přišli úplně na jiné úrovni, hrozně profi. Za ty tři měsíce z našeho pohledu ale urazila fakt úžasnou cestu. Včera psala, jak je na sebe pyšná, že si prošla fází, kdy se jí chtělo brečet, ale teď konečně cítí, že se jí dostalo skvělého prostředí, možnosti sdílení a humoru. My to nazýváme bezpečné prostředí a je pro nás extrémně důležité ho lidem navodit. Aby byl pohyb něco, co motivuje, co láká k prozkoumání. A také, aby se lidi nebáli vyjít ze své komfortní zóny. Protože to kouzlo poznání a posunu se děje často právě až mimo ni. Zkrátka chceme, aby lidi nebyli okurky ani makrely. 

Moment, to nám budete muset vysvětlit. Kdo jsou okurky a makrely? 

Jakub: Beru si okurku (smích). To je tak - Když někdo projde naším školením trenérů, chceme, aby jednoduše BYL. Byl tady pro svoje klienty, poslouchal je, pomáhal jim, sahal na ně, dával instrukce, vnímal je. Aby věděl, kdy má něco říct a jak a kdy je lepší mlčet. Kdo není duchem, tělem nebo obojím přítomný, ten je pro nás okurka. 

Filip: Vzpomeňte si, jak vypadá uzená makrela. My máme rádi lidi, kteří s prominutím nečumí s otevřenou pusou, a jenom nekonzumují informace. Takové, kteří jsou aktivní, v interakci, diskutují, přemýšlejí...  

Jakub: Pro nás je důležité sdílet s lidmi naši filozofii, neškudlit si ji pro sebe. Předávat to, co víme i za cenu toho, že se před nimi třeba úplně odhalíme. Odměnou pak je, že od nás odchází nabuzení a motivovaní ke svojí práci. Hodně se věnujeme také certifikaci trenérů dětí a mládeže. Chceme, aby se děti na svoje trenéry těšily, aby byly zdravé a hravé (úsměv). A trenéři, aby je měli umět inspirovat a nabudit. A tohle opravdu skvěle funguje. Zmínil bych v souvislosti s tím takové naše motto, které v nás rezonuje a to je, že: Silnější pomáhají slabším a všichni pomáhají holkám. Je to takové naše pravidlo, kterým i začínáme naši cestu s budoucími trenéry (jak kondičáky, tak dětí a mládeže). Tím žijeme. 

Filip: Já si zase vzpomínám na Martina. Byl to pán, který rozhodně nevypadal jako trenér. Důvod, proč do certifikace šel byl, že měl vážně pohybově nemocného syna. Chtěl mu prostřednictvím svých znalostí pomoct. Martina jsem asi po třech letech potkal a žasl jsem. V té profesi se našel, vzdělával se dál. Začal provádět unikátní měření mozku, co dělá mozek, když je pod stresem, je jeden z mála u nás, kdo něco takového dělá. Fantazie! 

Co děláte vy, abyste sami sebe vyváděli z komfortní zóny? Jak postupujete, aby kurz nebyl vždy stejný.

Jakub: Nejsme v tom sami, máme ještě další super parťáky. V dobrém slova smyslu si dáváme výzvy, diskutujeme a posouváme se navzájem. A je to i určitá chemie, kterou mezi sebou máme, co nás nenechává splývat v zatuchlých vodách. Je pro nás důležité být autentičtí, žít sami tím, co předáváme. Stále se vzděláváme, čerpáme informace. Ale nestačí nám průměr, chceme to dělat buď skvěle, nebo ať je to raději ostuda, jen když jsme to zkusili. Hlavně netoužíme věci dělat stejně. 

Filip: Sem tam si pozveme taky pár zajímavých lidí, mezinárodní hosty a ti k nám vnesou zase jinou energii. Anebo my vyrazíme ven, inspirovat se tím, jak mají kurzy a školení postavené jinde. Je skvělé a užitečné zažít si znovu i tu roli studentů. 

Jak se vyvíjela v průběhu let vaše cílová skupina? Přišla covidová doba, co to udělalo s poptávkou po kurzech? Chodí třeba jiní lidé? 

Filip: Je to takový pel mel. Buď jdou lidé za pomůckou, třeba v případě TRX. Chtějí být například trenérem skupinových lekcí. Jsou to takoví fitnesáci, jako jsem byl já dřív. Dělají to spíš pro sebe. A někdo chce víc, jde za námi pro informace, pro cestu, pro nějaký ucelený pohled. Trenéři dnes mají, myslím, více tendenci zaměřit se třeba jen na sportovce, nebo na děti. To vyhranění bývá spíš užší. 

Jakub: I my jsme se vyvíjeli. S nějakým přibývajícím sebevědomím, s touhou mít skvělý produkt. Přitom upozorňuji, že cenu nemáme rozhodně nízkou. Je tedy hodně kurzů na trhu za nižší cenu, ale to je pro nás bič a výzva nastavit kvalitu hodně vysoko. Covid, ten nás přirozeně naučil přemýšlet více online, kdy lidi mohou určitou část školení konzumovat na dálku. Ale pak se vždycky potkáme ke společné praktické části. Tady je můžeme vést, společně propocené triko nic nenahradí. Ten osobní “dotek” je důležitý. 

Když jsme se my tři viděli naposledy, byli jste hodně motivovaní. Právě jste začínali, chtěli jste to dělat jinak a zároveň se trochu i báli, jestli jdete správnou cestou. Máte to už potvrzené, že ano?

Jakub: U mě to vlastně nezmizelo, ta „trochunejistota“ a to mě baví i žene dopředu. Snažíme se vymyslet, jak neztratit naší počáteční živelnost, ten drive. Proto děláme nové věci. Třeba camp pro děti 6-14 let, který jsme si vyzkoušeli. Kdybych v tom byl sám, tak bych možná měl i strach, ale mám Filipa. Umíme si dát zpětnou vazbu, motivovat se. Samozřejmě to neznamená, že se nám vždycky všechno povedlo. Ale i když ne, šli jsme dál. 

Filip: Kuba je ten mozek, vizionář a já jsem rád. Dává přede mě na cestu jednu výzvu za druhou, to je jeho silná stránka. Všechno si řekneme, někdy je to tvrdý, ale vždycky laskavý. Neféroví k sobě nejsme nikdy. I když jsme občas šlápli vedle, vždycky jsme byli natolik sebekritičtí, že jsme se poučili. Oba jsme v tomhle profíci. 

V každé práci je něco, co člověka nebaví. Co je to u vás? 

Filip: Když máme na kurzu posluchače, který mi třeba úplně nesedne, někdy mě to docela rozhodí. Občas je to na mě znát, což myslím není dobrý. Takže vědomě pracuju na zlepšení. 

Jakub: Mě nebaví dělat věci pořád stejně. I stejný kurz dělám pokaždé trochu jinak. A taky nemám rád poslouchat stížnosti lidí, že něco nejde. Proto mám rád větu, kterou mi řekl jeden profesor na vysoké škole, kdy jsem potřeboval úlevy kvůli hokeji. Mile se na mně podíval a pronesl: „Zeptej se mě, jestli mě to zajímá.“

Jaká je podle vás budoucnost oboru? Přichází AI, chytré hodinky jsou pořád chytřejší... Budeme jako lidstvo vůbec potřebovat osobní trenéry?

Jakub: Díky za super otázku. Sám tomu všemu pokroku fandím a je fajn, že tady AI je. A není to proti nám trenérům, naopak vnímám umělou inteligenci jako spojence, benefit. Můžu být v kontaktu s někým na druhé straně zeměkoule, můžeme spolu pracovat. Výsledky má zpracované a vyhodnocené v minutě – něco, co by mi kdysi trvalo půl dne je raz dva hotové a já mám čas na jinou práci. Ale myslím, že bez lidského doteku, bez podání ruky, pohledu z očí do očí to ani v budoucnu nepůjde, vztahy AI nenahradí. 

Filip: Se vší pokorou si myslím, že pokud někoho AI položí, budou to trenéři, kteří nejsou empatičtí. Kteří jen sypou tréninkové plány apod. Takt, zájem, empatie, přítomnost, interakce jsou nenahraditelné. I my trenéři máme svoje trenéry. A vážíme si třeba jejich hecování. To vám AI nikdy nedá. 

Kde byste rádi byli za dalších deset let?

Jakub: Na začátku jsme ráno v 7 stáli na skupinové lekci, přišel jeden člověk, na další přišli dva. S pokorou na to vzpomínám. Vše jsme museli vybudovat kousek po kousku. Chtěli a chceme tvořit dlouhotrvající vztahy. Staráme se a pečujeme o studio jako o domov a očekáváme to i od našich spolupracovníků. Nebojíme se nových výzev, nedávno jsme se přestěhovali do většího. Do 9 let bychom tým rádi zdvojnásobili, ale zároveň zachovali pocit domova. A doufám, že nás to bude pořád tak bavit, jako nás to baví teď. 

Filip: Chceme udržet zdravou náladu, komunikaci a přátelství. Co se týká lektorování, chtěl bych rozvíjet to, jací jsme. Být s dětmi i s lidmi v kontaktu. Jít do specializovanějších věcí, více do detailu, zaměřit se na fyzioterapii atd. To by nás mohlo posunout dál.