Mr. Tomáš Bureš: Kulturista, kterého jen tak někde neuvidíte v tílku

Čerstvý padesátník, který během své kariéry posbíral prestižní světové tituly, a protože už zamířil do „soutěžního důchodu“, tím víc má v roli fitness trenéra co předávat svým svěřencům či klientům fitness center, která provozuje. Pojďme si to říct hned na začátek – seznam jeho úspěchů je dlouhý. Kdyby ale mělo zaznít to nejvýznamnější, co sympaťák Tomáš kdy vyhrál, pak musíme jmenovat: stal se absolutním vítězem Mr. Universe (kategorie Amatér, rok 2006) a Mistrovství světa federace NABBA (2008), rovněž je Mr. Olympia Amater. 

Jiným slovy, získal stejné vavříny, jako hvězdný Arnold Schwarzenegger. „To je pravda,“ usmívá se Tomáš Bureš s tím, že právě „Arnie“ patřil hlavně na začátku mezi jeho vzory. A doma? „Myslím, že byl Pavol Jablonický, pak zase Pavol Jablonický a pak my všichni ostatní daleko za ním,“ říká s velkou úctou k československému reprezentantovi, který je dodnes jako profesionální kulturista federace IFBB, považován za průkopníka kulturistiky v našich zemích. „Někdy, když vidím, jací závodníci někdy dostávají profi karty, tak si myslím, že třeba právě Pavol Jablonický, za jehož dob mohl získat profi kartu jen absolutní mistr světa, musí plakat, když vidí, jaká je teď v tomto směru situace.”

Tak jako generace Tomáše Bureše vzhlížela k Pavlovi Jablonickému jako k ikoně, tak generace současných závodníků vzhlíží (a právem) k Tomášovi. Ten se ovšem trochu ošívá… „Ikona. To je snad až moc přehnaný slovo,“ míní skromně, ale pod tíhou důkazů (stačí začít vyjmenovávat ty tituly), nakonec připustí, že může být vzorem jak pro někoho, kdo se chce věnovat soutěžní kulturistice, tak pro lidi, kteří chtějí dobře cvičit a udělat něco pro své zdraví. 

„V tom je fitness nádherný sport,“ říká jako provozovatel dvou špičkových fitek v Praze (Olympia Fitness na Opatově a Olympia Fitness v Hostivaři), z nichž zejména Hostivař se stal vyhlášenou „baštou“ české kulturistiky, kam chodí prakticky celá repre a míchá se s veřejností. „Je to na pohodu,“ libuje si Tomáš Bureš. „Rozhlídneš se a vidíš v jedné posilovně makat špičkové sportovce, hobbíky co jsou už na té cestě dost daleko a teenagera, který začíná cvičit nebo někoho, kdo se snaží shodit kila a něco se sebou udělat. Všichni mají motivaci a já si všech úplně stejně vážím, protože jeden jako druhý mohli zůstat sedět na gauči. Ale oni se prostě zvedli a přišli si pro svoje lepší já. Sledují svůj cíl, to je ten hlavní motor. Taky na něj jedu.“

Je fakt, že Tomáš někdy ten svůj motor vyšrouboval až přes závit, což umí zpětně přiznat. „O spoustu let později, v součtu to asi budou i roky, jsem přišel tím, že jsem trénoval moc,“ připouští sebekriticky. „Kdybych věděl všechno, co vím dneska, asi bych leccos udělal jinak. Určitě bych víc odpočíval, někdy ubral váhy a další věci,“ zamýšlí se, ale pak rozhodí rukama: „No jo. Jenže mě trénink pořád strašně bavil a baví, to mě nikdy neopustilo. I během závodní kariéry jsem daleko radši trénoval než soutěžil. Jen zábran nebo i trémy, jestli se to tak dá nazvat, jsem se nikdy úplně nezbavil. Zmizelo to vždycky až na podiu, kde ze mě nakonec všechno spadlo a já se snažil bojovat ze všech sil.“

Střih. První závody a všichni už svlečení těsně pod podiem. Talentovaný Tomáš Bureš, tehdy dvacátník, je stále ještě v teplákovce. „Vysvlékl jsem se na poslední chvíli a měl jsem s tím fakt problém,“ vzpomíná dnes. Od tohoto okamžiku se ovšem rozjela kariéra, nad kterou chvílemi žasnul i on sám. „Zásadní bylo, že mi vždycky všechno rychle vyšlo, postupoval jsem dopředu a dařilo se mi. Časem jsem v amatérské kulturistice vyhrál, co se vyhrát dalo, dál už nebylo kam se rozvíjet, otevřely se dveře do profesionálního sportu. A já byl najednou na soutěži za oceánem s těmi nejlepšími, které jsem do té doby vídal jen v časopisech.“ Sen se splnil.

Bylo mu dvanáct, když se pustil do systematického cvičení v posilovně ve sklepě. „Měl jsem kolem sebe starší kluky, kteří dělali bojové sporty nebo byli zkrátka tak trochu víc rváči,“ řekl pro podcast Život v gymu. „Inspirovali mě, vzhlížel jsem k nim a začal jsem cvičit taky.“ 

Ačkoliv se v osmdesátých letech kulturistika u nás rozvíjela a sbírali jsme i první medaile, začít jen tak cvičit byl oříšek. Veřejné posilovny by se tenkrát daly i ve větších městech skoro na prstech spočítat a kulturistické nebo fitness časopisy se napřed složitě pašovaly přes železnou oponu, než konečně na začátku devadesátých let nastal jejich boom po pádu totalitního režimu. „Pak jsme měli Svět kulturistiky nebo Fit Plus a další časopisy jako svatý grál. Nikde jinde než od starších zkušených kluků a z časopisů se tenkrát informace sehnat nedaly. Já nevím, jestli si to dnešní generace vůbec umí představit. Všichni jsme jedli tvaroh a pangamin. Proteiny prostě nebyly,“ vypočítává s úsměvem. „První protein jsem si koupil na vojně v roce 1993, když jsem byl na vojně. Neměl žádnou příchuť a pil jsem ho nad umyvadlem, jak mě kopal. To jsou historky… Na druhou stranu, dneska je informací díky internetu zas až moc, kdekdo mává papírem, že je trenér… Lidi v tom mají guláš. Chce to vzít zdravý rozum do hrsti a nechat si poradit od někoho, kdo ví, co dělá. Než půjdete do nového fitka, které ještě neznáte, přečtěte si, prosím vás, alespoň recenze!“

Je nakažlivé, s jakým nadšením mluví Tomáš Bureš o sportu. Kdyby nebylo kulturistiky, prosadil by se nepochybně v jiném odvětví. Tak například mimořádně rád boxuje. Kdysi se připravovali na zápas v MMA, ale nedošlo k němu kvůli zranění. Hraje golf – to mu totiž jednou někdo řekl, že mu to nepůjde. Klidně si špílne nohejbal. „Vím, že s tolika svaly je o něco větší riziko zranění. Taky se mi párkrát něco utrhlo. Ale když já si nemůžu pomoct. Stejně jsem si největší zranění udělal, když mi podklouzly pantofle na útesu a spadl jsem, to si nevyberete.“ 

A jak vidí jako bývalý prezident svazu kulturistiky a státní trenér svůj sport. „Myslím, že jsme v kulturistice hodně dobří, sbíráme úspěchy a kluci se dostávají mezi profesionály v soutěžích, kde to není – na rozdíl od některých, o kterých jsem mluvil – vůbec zadarmo. Mají na co navazovat, už v minulosti jsme se umisťovali hodně dobře. Myslím, že země bývalého východního bloku a Evropy celkově jsou zatím před zámořím stále o krok napřed. Možná že na sebe mnohdy umíme být přísnější třeba v dietách nebo máme vyzkoušenou vychytávku, na kterou v Americe ještě nepřišli. Máme velký potenciál a doufám, že ho využijeme. Za sebe jsem hrozně rád, když někomu dokážu na té cestě pomoct.“ 

On sám je stále ve formě. Stále cvičí. Stále správně jí. „A baví mě to jako kdykoliv předtím. To je můj dar od vesmíru.“ Můžete mu říct o radu, nebo spolupracovat na dlouhodobé bázi, když si navzájem porozumíte. Jen to tílko… To po něm prostě nechtějte.